Ekumenická bohoslužba za obnovu stvořeného světa na Klárově

„Laudato si‘, o mi Signore“ jsem zpíval poprvé v životě na Klárově v Praze mezi řinčícími tramvajemi a burácením projíždějících motorek. Bylo nás asi patnáct a slavili jsme ekumenickou bohoslužbu za obnovu stvořeného světa.

Oslavovali jsme stvoření a vyznali svou vinu, „že nutíme Zemi, aby plodila víc, než unese, a že jsme otroky toho chtít víc“ (celý text bohoslužby zde stáhnout zde). Tuto vinu už měsíce pociťuji, ale často mi chybí odvaha a důvěra. Zde na Klárově jsem však místo bezradnosti pociťoval radost a důvěru.

Během šestého vymíraní druhů, které je způsobeno námi lidmi, odhalilo patnáct lidí na paloučku uprostřed Prahy přítomnost Boha, který v nás dýchá, a který obnovuje život. Během klimatické krize a blížících se bodu zvratů (zdroj), kdy často zapomínáme na Boha, si patnáct lidí na paloučku uprostřed Prahy připomnělo, že Bůh má nastavenou ruku a „dává nám v pravý čas pokrm“ (Žalm 104).

Tuto poslední větu jsem chápal tak, že i my se můžeme stát tím pokrmem a „v pravý čas“ udělat potřebné pro stvoření. A hlavně že se nemusíme bát, že nám nebudou stačit síly, že nás otupí zprávy v médiích, že nedokážeme zastavit všechny ty budoucí přehrady, řeky pesticidů či nové atomové elektrárny.

Pokud budeme dost vnímaví a otevření a propojení v srdcích i v modlitbách s celým stvořením, a tedy i s našimi spoluobčany v této zemi, Bůh nás „obej[me] svou něhou“ a „vylij[e] na nás sílu své lásky, abychom chránili život a krásu“.

O kráse mluvil v kázání i P. Ladislav Heryán, který ekumenickou bohoslužbu doprovázel.  Řekl mimo jiné, že „Ježíš je básník“, protože jedině básník může být tak vnímavý ke kráse a tajemství stvoření. Byl to živý obraz, který si budu pamatovat.

Patnáct lidí, kteří se většinou neznali, se po 45 minutách opět rozešli. Ale věřím, že jako já pocítili, že bylo zasazeno semínko, které bude klíčit a posilovat, že spolu ochráníme život a krásu.

FOTO: Radoslav Hýl